Vitralie (vitráž)- je složitá technika tvorby figurálních nebo ornamentálních kompozic z barevného skla, upevněného do sítě olovněných rámečků a skla vypalovaného v peci při teplotách nad 550 oC.

Z minulosti se zachovalo mnoho architektonických objektů, v nichž jsou vitráže neodmyslitelné, například gotická okna v katedrálách, kostelích, hradech i zámcích. Později začínáme nacházet vitráže v měšťanských domech . Pro svoji mimořádnou schopnost zdůraznit representativnost interierů je dnes vitráž uplatňována nejen v sakrálních objektech, ale i ve veřejných prostorách bank, hotelů a restaurací, velký zájem je o vitráže v menších prostorách soukromých rodinných domů.

>>>

 

 

 

 

 

 

 

 

"V celé Evropě žádné království nemá tak nádherných a lépe okrášlených kostelů jako české ... s okny ze světlého a umě zhotoveného skla. A to vše nachází se nejen ve městech a městečkách, nýbrž i ve vsích ".
Kardinál Piccolomini ( pozdější papež Pius II.) LP 1451

Až do 18.stol. nebyli schopni skláři vyrobit sklo v takových rozměrech, aby mohli jednou tabulí skla zasklít běžné okenní otvory, první pokusy spojovat dostupné tabulky skla lze datovat někdy do dvanáctého století, u nás lze vzpomenout sázavské kroniky, jež zmiňuje se o opatu Regnardovi, který znal "...umění vysazovati skelnou mozaiku", můžeme se domýšlet, že mohl používat malá kulatá skla, kterým se říkalo terčíky, sprostá kolečka, nebo průhledová kolečka. Kolečka /též zvané bucny/ však nebyla příliž velká, takže skláři vymýšleli další postupy, jak vyrobit větší souvislou plochu skla, výsledkem experimentování bylo pak sklo foukané, které dnes označujeme jako sklo antik, kdy sklář vyfoukl válec tenkého skla, který podélně rozstřihl a za stálého nahřívání narovnal. Později ve sklárnách vyvinuli systém válcování skla, používaného vlastně dodnes.

Nejstarší dochovaná vitrajová okna jsou většinou z období přechodu gotiky a renesance, zcela původních bývá povětšinou jen několik skel doplňovaných během různých renovací, jimiž takovéto památky prochází každých 25-100let a při nichž se původní prasklá skla nahrazovala více či méně zdařilými replikami. Asi nejvíce vitráží dnes máme z konce19. a ze začátku 20.století, kdy zejména během období secese nastává nebývalý rozkvět řemesla.

Rovněž u olověné osnovy nemůžeme hovořit o původnosti, neboť při vážnejších opravách se celá vitráž rozebere a osnova je dále použitelná jen po přetavení, někdy se olovo ze starých osnov přidávalo do nové olověné směsi pro větší tuhost olověných profilů.

>>>

 

 

 

 

 

 

 

Klasická vitráž je specifická, z generace na generaci děděná technologie spojování kousků barevného, nebo čirého, tabulového skla do větších ploch okenních či dveřních výplní. Po vyřezání jednotlivých dílů skla podle daného výtvarného návrhu se tyto díly vsazují postupně do olověných profilů, na které se po sestavení celé vitráže nanese tenká vrstva cínu, ta zpevní a spojí olověnou síť, v níž jsou zafixovány skleněné dílce. Tlouštka spoje je v podstatě libovolná, závisí na šířce použitého profilu, nejčastěji se pohybuje v rozmezí 4-16mm.

>>>

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Při opravách vitráží se u nás dnes používá výhradně jednoho postupu. A to překládání vitráží do nového olova. Je to zřejmě tím, že se vitráže opravují až v době, kdy jsou již zcela devastované, skla rozpraskaná a začínají vypadávat. Olověná osnova je zcela viditelně zborcená a nebo kdy dochází vypadnutí celého dílce.

Životnost olova i skla je obdivuhodná a slabým článkem vitráží je cín (vlastně pájka Pb + Sn), který se používá na sletování olověných spojů a zejména kovové výztuže, které brání nárazovému vodorovnému pohybu dílců. Cínová pájka je mnohem křehčí než olovo a při pohybu (chvění) vitráže počíná časem praskat.

Výztuže při korozi zeslabují svůj průměr a příponky, kterými je vitráž k těmto výztužím přichycena, se uvolňují. Tím mají vitráže větší možnost pohybu a proces uvolňování se urychluje. Olovo se začne vytahovat a "odchlípne" od skla. Pak dochází k vypadávání tmelu, uvolňování skla v osnově a jeho praskání a počíná celkové borcení olověné osnovy.

Dříve se životnost vitráží udržovala pravidelnou údržbou. Tato údržba spočívala v následujících pracích : nátěry výztuží, krycích plechů, klínků - prostě všech kovových konstrukcí vitráží aby se omezila koroze, výměna již zeslabených výztuží, nové utažení příponek , doplnění vypadlého tmelu (plošné přetmelení) a přihlazení olověné osnovy ke sklu, případně výměna jednotlivých rozbitých skel. Touto jednoduchou prací dokázali naši předkové udržovat originály vitráží mnohonásobně déle, než je tomu dnes. Tato údržba se na velkých objektech prováděla pravidelně vždy po několika desítkách let.

>>>

 

 

 

 

 

 

Tiffany technika- na rozdíl od klasické vitráže, kde jednotlivé díly skla jsou vsazovány do olověných profilů, jsou zde všechny dílce ze stran oblepeny speciální měděnou páskou a po sesazení do požadovaného vzorce pak spojeny cínem. Vitráže vyrobené touto technologií vyznačují se mimořádně tenkou linií spoje, kterou lze na vitráži vykreslit i velmi drobné detaily. Tiffany technika je proto užívána u klasických Tiffany stínidel, kde počet kousků skla, z kterých je lampa sestavena, dosahuje několika set, u drobných závěsných vitrážek a u velkých ploch, kde záleží na detailní kresbě. Tloušťka spoje v Tiffany vitráži se pohybuje mezi1-3mm, samozřejmě však lze spoj vytvořit i širší, vše záleží na kreativitě designéra.

WorXhop Míčovice, květen 2004, se zaměřením na tiffany techniku.

>>>

 

 

 

 

 

Sklo, vzniká tavením písku, hydroxidu sodneho a dalších příměsí, má rozličné optické vlastnosti, charekterizované druhem a poměrem příměsí. Receptury tavených směsí a celý proces vzniku plochého tabulového skla se od objevu skla velmi rozvinul, celý výrobní proces se dnes odehrává v profesionálně vybavených sklářských manufakturách po celém světě.

Současná produkce českého tabulového skla klesla po ukončení výroby ručně válcovaných katedrálů ve sklárnách v severočeském Duchcově začátkem 90-tých let na minimum. Ve vitráži v čechách se častěji uplatňují dovážená skla, kdysi u nás nedostatková.

Světoví producenti tabulového skla vyráběného speciálně pro uplatnění ve vitráži jsou schopni díky vyspělým technologiím vytvářet širokou paletu barev skel, v nejrůznějších povrchových úpravách. Jsou to hlavně:

spectrumglass
armstrongglass
kokomo
uroboros
bullseyeglass

U nás tyto výrobce zastupuje TGK Skalice u České Lípy

 

>>>

 

 

 

 

 

 

Design- realizace individuálního řešení každé vitráže záleží vždy na komunikaci mezi výtvarníkem a zákazníkem. Je třeba v této souvislosti odlišovat v zásadě dvě kategorie designu, jsou to především návrhy originálních vitráží , kde výtvarník ponejvíce uplatní svůj smysl pro původnost, někdy však vychází z již hotového díla, z kterého cituje určité motivy, či variuje danné téma.
Je zvykem, že zákazník, požaduje-li originální dílo, má na výběr tři základní návrhy, pro výtvarníka jsou během vývoje návrhu směrodatné přesné rozměry mozaiky, námět a nakonec i představa o interieru, popřípadě exterieru, kde má být vitráž nakonec instalována.

návrh seriově vytvářených vitráží,/musíme mít na zřeteli, že i serivé vitráže jsou ručně vyráběné, takže jednotlivé serie většinou nepřekročí počet několika desítek kusů /, je závislý na tom, aby všechny požadované vitráže měli jeden a týž rozměr, přičemž barevnost jednotlivých kusů serie lze v průběhu práce obmněňovat.

Nejvhodnějším příkladem takovýchto serií jsou například výplně kuchyňských dvířek. Seriové vitráže tedy jsou ve výsledku o něco levnější, než jednotlivé vitráže, neboť stačí jedna střihová šablona na celou serii.

 

 

 

 

VladislavUnger
Rooseweltova 2567/5
Chomutov 43003
Czech Rep
GSM: 736 177 960

 
other info:http:// vung.ixode.org

 Vitraj portAll

>>>

 

 

 

 

kostel Sv. Václava, Výsluní, 2005 - 2008

vstupní hala statku Lažany, podzim 2004

worXhop Míčovice, květen 2004

Kafe Kut , Bratislava, 2002 (?)

kostel Sv. Martina, Kapušany pri Prešove, 2000